Přinášíme vám rozhovor s thaiboxerem Janem Müllerem, který se svou postavou a sportovními úspěchy účinně vyvrací mýtus o tom, že veganská strava je nedostatečná.
Honza nám v rozhovoru prozradil mimo jiné svůj pohled na současný boom veganství, jak se dívá na různé rostlinné alternativy masa nebo sýrů a i víc o projektu Vegan Fighter.
Jak dlouho jsi už veganem, Honzo? A jak dlouho vegetariánem? A máš kolem sebe hodně lidí, kteří se stravují podobně?
„Na vegetariánskou stravu jsem přešel někdy před 25 lety a dovedla mě k tomu primárně láska ke zvířatům – což je taky podle mých zkušeností nejlepší motivace, protože nejdéle vydrží. Při dnešním boomu veganství se samozřejmě u mnoha lidí dostávají dopředu i jiné motivy, hlavně zdravotní, nicméně vidět etické hledisko je pro mě základ.
Být veganem ze zdravotních důvodů je samozřejmě skvělé, ty přínosy jsou při dobře sestaveném jídelníčku opravdu výrazné, ale dle mých zkušeností je láska a ohleduplnost ke zvířatům mnohem silnější a trvalejší motivace. A člověk si za ní může i víc stát; žije prostě v souladu se svým svědomím. Protože, co si budeme povídat, naprosté většině lidí se z duše příčí to, co se se zvířaty na jatkách a ve velkochovech děje.
Tohle pomyšlení je pro mnoho lidí extrémně nepříjemné, chceme sami sebe vnímat jako ohleduplné, že neubližujeme cítícím bytostem, které nám nic neudělaly – a které má navíc naprostá většina lidí přirozeně ráda. Jak je tedy možné, že zároveň platí někomu za jejich zabíjení a pak je jí? Jsou to určité kulturní vzorce, výchova a to, že spousta lidí má tohle téma zavřené a když se někde objeví, dělají vše možné, aby tohle chování ospravedlnili, i když jsou ta zdůvodnění sebekrkolomnější.
Na druhé straně ale respektuju, že každý má svůj čas, kdy k nějakým věcem může dojít, nemá nejmenší smysl veganství někomu nutit a tlačit na něj; tohle rozhodnutí musí vzejít od každého, jen tak může být trvalé. A jsem i rád a maximálně podporuju lidi, kteří třeba nejsou úplní vegané, jen o těchto věcech začínají přemýšlet a živočišné výrobky omezují.
Veganů mám kolem sebe v poslední době spoustu, veganství teď zažívá opravdový boom, což mě samozřejmě moc těší. Dávno už přestalo být jen záležitostí nějaké subkultury, ale je to životní styl, který je – a určitě čím dál víc bude – na obrovském vzestupu.“
Vzhledem k tomu, že už se stravuješ bez masa tak dlouho, co říkáš na názory, že z dlouhodobého hlediska je tahle strava neudržitelná? Objevilo se teď několik knih a článků o tom, že zpočátku je tento životní styl dobrý, ale časem se začne projevovat deficit různých látek…
„S mýma zkušenostma mě vždy hodně pobaví názory některých nutričních „odborníků“ o tom, že dlouhodobě je jídelníček bez masa neudržitelný. Četl jsem spoustu katastrofických článků o tom, že bez živočišných bílkovin naše tkáně začnou „pojídat sami sebe“, co nás potká za šílené zdravotní komplikace, jak budeme nenávratně degenerovat apod…
Kdyby to nebylo spíš k pláči, protože podobné názory, které část veřejnosti bez kritického přemýšlení přebírá, odnáší v konečném důsledku zvířata, bylo by to k smíchu. To bych totiž musel být už dávno asi úplně zdegenerovaná, rachitická a chudokrevná troska bez svalové tkáně, potácející se na hraně kómatu. Přitom vážím 120 kg, jsem schopný každý den tvrdě trénovat a když jsem si ve svých čtyřiceti letech nechal pro zajímavost zjišťovat metabolický věk, vyšel mi na 22 let.
Takže podobným názorům se jen usmívám. Každopádně ale předpokladem je samozřejmě rozumně poskládaný jídelníček, tzn. určitě ne “přílohové” vegetariánství/veganství. To může být stejně nezdravé jak masitá fast foodová strava.”
A jak tedy vypadá jídelníček u tebe, kolik toho denně sníš? A sleduješ nějakým způsobem (energeticky nebo nutričně) svůj denní příjem?
“Při jídelníčku se řídím čistě pocitově, samozřejmě s respektováním nějakých rámcových pravidel. Teda dostatečný počet jídel denně (skrz zrychlení metabolismu), ráno větší převaha sacharidů, večer nebo po silovém tréninku zas důraz na bílkoviny… Není to ale nic složitého, stačí prostě poslouchat své tělo.”
Kam si rád v Brně zajdeš na jídlo? Přijde ti že v Brně se dá vegansky dobře najíst a nakupovat?
“Asi nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že Brno, hlavně jeho centrum, je veganský ráj. Za poslední rok dva je tady obrovský boom vegan podniků, jsou doslova na každém kroku, v úzkém centru jich je snad deset a většina z nich vaří skvěle.
Podobně i zdravých výživ je v centru mraky plus dneska už má širokou veganskou nabídku každý supermarket. Řekl bych, že nikdy nebylo tak snadné být veganem, proti době ještě před pár lety je to až neuvěřitelné.”
Jak se díváš na různé veganské alternativy klasických jídel jako jsou salámy nebo sýry? Někteří lidé to hodně kritizují ve smyslu, proč vegané, když maso odmítají, si dávají tyhle věci, co jako maso vypadají…
“V případě těch kritiků se obávám, že je to hlavně nepochopení: 90 procent veganů a veganek, co znám, nejí maso ne proto, že by jim nechutnalo, ale kvůli tomu, že se nechtějí podílet na zabíjení zvířat. To samé pak sýry nebo vajíčka – jde vyloženě o zvířata, ne odpor k chuti těchto potravin. Takže když se objeví veganská alternativa, není pro etické vegany sebemenší důvod, proč po ní nesáhnout.
Mimochodem maso, kdyby nebylo rostlinných složek v podobě různých koření, marinád apod, by taky většině lidí moc nechutnalo – chuť masa nebo salámů dělají paradoxně hlavně tyto rostlinné přísady. Takže za sebe tyto veganské alternativy sýrů nebo masa jednoznačně vítám a jsem rád, že existují; hodně lidem mohou přechod na veganství usnadnit.”
Pojďme nyní ke sportu: jak dlouho se věnuješ thai boxu? Jak ses k němu dostal? A začal si vyhrávat hned?
“Thai boxu se věnuji asi patnáct let, nyní teda už hlavně pro radost, profi zápasení jsem už pověsil na hřebík, i když občas mě to ringu pořád láká. Sportu jsem se věnoval celý život, před tím jsem hrál basketbal na reprezentační úrovni – už tehdy jsem byl v klubu se svým vegetariánstvím trochu za exota.
Jako basketbalista jsem byl spíš vyhublý čahoun, při současné výšce jsem vážil snad o třicet kilo méně. Když jsem pak začal víc silově trénovat a posilovat, v podstatě okamžitě jsem bez problémů nabral svalovou hmotu, čím jsem se i prakticky přesvědčil, že maso na tvorbu svalů třeba opravdu není.
Samotné posilování mě ale úplně nebavilo, chtělo to něco akčnějšího a protože bojové sporty se mi vždy líbily, řekl jsem si, že zkusím hned ten nejtvrdší, co byl tehdy k mání. Tak jsem vsadil na muay thai. Tehdy byla úplně jiná doba, bylo to výrazně “undergroundovější”, nešly sehnat pořádně chrániče a i tréninky byly prostě strašná řežba.
Prvního půl roku jsem se domů vždy sotva dovlekl s totálně rozkopanýma nohama, neexistovalo žádné dělení na začátečníky a pokročilé, prostě když jsi přišel, pustili se do tebe a buď vydržíš nebo ne. Vzpomínám na to až s nostalgií, člověk si často sáhnul opravdu na dno, ale byla to skvělá průprava do zápasů.
I díky tomu tvrdému a nekompromisnímu tréninku jsem v podstatě hned začal vyhrávat a to mě motivovalo dál. Silná byla určitě i motivace skrz zvířata – v té době bylo fighterů na vege stravě proti současnému boomu jen naprosté minimum a já chtěl ukázat, že to opravdu jde.”
Je thai box spojený s nějakou hlubší filozofií nebo duchovním rozměrem, jak je tomu u jiných východních bojových umění?
“Thai box je mnohem realističtější a tvrdší, než je třeba kung-fu a podobná bojová umění, která jsou spíše na efekt, popř pro nějaký seberozvoj. Duchovní stránka je v něm nicméně také přítomná, mně se třeba hodně líbí pokora, se kterou je thai box spojený, respekt k protivníkovi i překonávání vlastních limitů.
Celkově jsou bojové sporty, hlavně ty plnokontaktní, obrovskou školou vlastní psychiky; to na nich považuju za ještě hodnotnější, než ten fyzický aspekt. Člověk se v té extrémní zátěži a stresu třeba v zápase dostane hrozně hluboko do sebe, s trochou nadsázky se dá říct, že zjistí, kdo doopravdy je.
Je to hodně cenné i z hlediska poznání vlastní identity v oblasti genderu – u mužů pochopení vlastní maskulinity, ženy pak poznají a odkryjí svou bojovou, “vlčí” složku. Na učení a seberozvoj jsou bojové sporty opravdu skvělé a všem je doporučuju.”
Kde a jak ty sám trénuješ? A je u nás hodně míst, kde se dá thai box naučit?
“Já trénuju celou dobu v nejstarším brněnském klubu Muay thai Brno a jsem rád, že je vidět na počtu lidí, co do gymu chodí, jak se tenhle sport rozvíjí. V Brně je i hodně dalších gymů, líbí se mi, jak lidé z nich spolu spolupracují. Hlavně na té vrcholové úrovni si pomáhají při sparinzích apod.
Chodím sparovat třeba s Tomášem Hronem nebo Jiřím Procházkou, což jsou v supertěžké váze naši asi nejlepší bojovníci a díky tomu se musím udržovat v podstatě pořád v zápasové kondici, takže mě to hodně motivuje se neflákat. I v jiných městech je situace obdobná, gymů neustále přibývá a určitě každému doporučuju tenhle sport vyzkoušet.”
Pomáhá ti to, že jsi ve sportu známý, nějak šířit myšlenku veganství a ohleduplnosti ke zvířatům?
“Určitě je to velká výhoda – už proto, že říkat z očí do očí dvoumetrovému stodvacetikilovému thaiboxerovi něco o tom, že maso přece potřebujeme, krapánek postrádá argumentační váhu. 🙂 Ty osobní příklady jsou z mých zkušeností nejlepší a nejpádnější argument, že to opravdu jde i jinak, bez zabíjení a jedení zvířat.
Navíc dnes je ve sportu, hlavně tedy ve sportech bojových, obrovský boom veganství – podpořený navíc tím, že vegané neustále něco vyhrávají. Za posledních pár let se mezi lidmi, tedy alespoň těmi informovanějšímu, totálně změnil pohled na vnímání veganů. Tvrdit, že je to nějaká podivná úchylka etérických ezoteriků, která v reálném životě nemůže obstát, si dnes dovolí jen opravdu málokdo – a pokud to tvrdí, usvědčuje se z vlastní neznalosti.
Veganství je naopak hodně in, i si čím dál víc lidí uvědomuje, že chránit zvířata je naopak mnohem mužnější, než je využívat a zabíjet – nebo ještě přesněji platit někomu za to, aby je zabíjel za mě.”
Byla tahle změna v uvažování lidí hlavní motiv pro založení Vegan Figteru? A jak se vám ta změna pohledu na veganství vlastně daří?
“Ano, dá se to tak říct – myšlenka Vegan Fighter je postavená na tom, že ohleduplnost a soucit nás dělají silnějšími. Ze začátku to bylo poměrně obtížné, protože nás před těmi několika lety bylo naprosté minimum, nejen v ČR, ale i ve světě – ty předsudky byly stokrát silnější, než dnes. Ale postupně se začala tahle myšlenka hodně šířit a dneska bojovníků a bojovnic, co se stravují vegansky, přibývá geometrickou řadou.
Stejně tak je ale pro nás ve VF podstatné, že jsou tomuhle tématu mnohem víc otevření i lidé, kteří maso třeba zatím jedí, ale omezují ho ve svém jídelníčku, zkouší hledat jiné cesty, nebo podporují práva zvířat a změnu pohledu na ně v jiných oblastech – třeba v nošení kožešin, kosmetice apod.
Na tom je postavená třeba naše kampaň Bojujeme za zvířata, kde jsou špičkoví fighteři a fighterky, kteří ovlivňují a inspirují tisíce dalších lidí o těhle věcech přemýšlet. Právě otevřenost a schopnost klást si i různé “nepohodlné” otázky, je základ v tom, aby byl člověk ochotný a schopný hledat jiné cesty a vybočit se stereotypů, co ho svazují.”
Kromě Vegan Fighteru je o tobě známé, že se věnuješ i muzice, hraješ v kapele Tisíc let od ráje na kytaru a skládáš texty. O čem vlastně jsou? Týkají se i nějak oblasti zvířat?
“Když jsme začínali před víc než dvaceti lety hrát, pohybovali jsme se v podstatě výhradně na hardcore scéně, ke které tato témata hodně patřila. Nicméně my je chtěli uchopit jinak, spíš intimněji, texty šly k tématům hlubinné ekologie, emocí, co v nás příroda vyvolává…
Hodně to bylo ovlivněné i tím, že mi tehdy přišlo, že je zbytečné dělat nějaké víc aktivistické texty, protože by člověk přesvědčoval přesvědčené; nikdo jiný, než v podstatě samí subkulturní vegetariáni, na naše koncerty tehdy nechodil.
Postupně jsme ale hodně zmetalověli a začali nás poslouchat jiní lidé – naše první CD, které vyšlo v roce 1999, už hudebně nemělo s HC v podstatě nic společného, byl to čistý doom/black metal, ale textově a “image” bylo paradoxně mnohem radikálnější, než mnoho jiných angažovavých kapel.
Věnovali jsme ho organizacím ALF a EF!, za což jsme si pak vysloužili zařazení do ročenky o extremismu, což bylo docela vtipné, protože její spoluautoři jinak vyučovali naši zpěvačku na politologii.
Tehdy jsme také v kapele byly všichni vegetariáni, což bohužel už na dalších nahrávkách neplatilo a tahle témata jsme v takhle radiální podobě opustili. Texty, které dnes píšu, jsou už spíš zaměřené intimněji, snažím se jít co nejvíc do hloubky, protože to je svět, který je pro mě nejzajímavější. Skvěle to vystihuje tenhle citát:
Jeskyně, které se nejvíc bojíš
ukrývá poklad,
který nejvíc hledáš.
Takže v textech a myšlenkách, které jim předcházejí, rád do různých jeskyní nahlížím.”
A na závěr nám prozraď z čeho máš v poslední době nejvíc radost? A týká se to i oblasti veganství a zvířat?
“Radost mám hodně z různých osobních věcí, třeba chvil se svým synem, který mě strašně obohacuje a učí – možná víc, než já jeho. Dětská energie, prožívání a čistota je prostě něco, co když má člověk možnost si uchovat, dokáže mu to život hrozně moc naplnit. On poznává můj svět (jezdí třeba už od čtyř let na festivaly jako je Brutal Assault a je z toho úplně nadšený) a vnáší mi do něj čisté emoce, hlavně radost, z toho svého.
Z oblasti veganství je to pak určitě veganský boom; můžeme ho vidět i na akcích, kdy třeba zaplněná Veggie Náplavka, kde je x-tisíc lidí, je pro všechny z nás, kteří se v tom pohybujeme třeba přes dvacet let, jako splněný – a neuvěřitelný – sen.
Teď takhle připravujeme s VF Crew Veggie Vánoce poprvé v nádherných prostorách pražského Mánesu, kousek od Náplavky, takže věřím, že ty emoce budou podobné. Vidět, jak se svět – nebo jeho část, kterou člověk dokáže alespoň trochu ovlivnit – mění k lepšímu, je strašně silná a krásná emoce.”
Hana Pavlíčková a redakce Vegan.cz
Tématům týkajícím se veganství, vegetariánství a zdravého životního stylu se věnujeme již řadu let. Naším cílem je poskytovat informace přínosné pro každého, kdo se rozhodl vyřadit živočišné produkty z jídelníčku. Autor je 10 let vegetarián/vegan.
